Slovo genius pochází z Německa a od 18. století se vžilo jako označení pro nejvyšší stupeň tvůrčí a duchovní činnosti. Pojem genialita ovšem neodkazuje přímo na stupeň nadání člověka, nýbrž „pouze“ na výsledek jeho tvůrčí činnosti. Geniální partii může odehrát i zcela negeniální hráč. Jinými slovy oslavujeme dílo, nikoli tvůrce. Genialitu nemůžeme ani spojovat s výsledky testů rozumových schopností, protože obyčejně nemáme potřebu vychvalovat někoho jen proto, že se mu povedl IQ test. Genialitu lze proto chápat jako společenské uznání a prestiž. Geniálním se člověk nerodí, ale stává.

Génius jako produkt společnosti

Genialita je společenský fenomén a pokud existuje nějaké kritérium, tak společenská popularita, která přesahuje hranice odborné, sportovní a vědecké působnosti. I nešachisté znají jméno Garriho Kasparova, stejně tak všichni vědí, kdo to byl Sigmund Freud, a většina lidí by jistě dokázala zařadit Michaela Schumachera, Tigera Woodse, Waynea Gretzkyho, Pelého, Pavarottiho, da Vinciho, Stevena Spielberga, Fjodora M. Dostojevského či Stephena Kinga. Krom vědců a umělců je geniální status přiznáván také hercům, sportovcům, zpěvákům a politikům. Reálně by za oceněním měly stát zásluhy, v praxi je ale velice těžké stanovovat přesná kritéria pro něco, co má tak široký rozsah. 

Genialita není proto ani tak vědecké jako společenské ocenění. Pojmy génius a genialita nepatří do akademického světa, ale do toho literárního. Rodí se ve světě knih a novin.  Geniálnost není člověku přisuzována ani tak kvůli vědeckým objevům či uměleckým počinům, ale spíše na základě veřejného mínění. Génius je ten, koho společnost za geniálního považuje. Někdy je to prostá otázka trendů a módy. Rozhodně nechci shazovat kohokoliv, komu se dostalo té cti být takto označován. Nicméně je třeba si otevřeně přiznat, že některé oblasti lidské činnosti to mají z hlediska public relations lepší než jiné. Nedovedu si představit společnost oslavující genialitu nějakého literárního vědce, agronoma či stomatologa. A přitom každý vědní obor má své průkopníky a vizionáře, jejichž práce vedla k přelomovým objevům. Většina lidí zná Steva Jobse nebo Billa Gatese. Na druhé straně nebýt filmu Kód Enigmy, kdo by znal Alana Turinga, zakladatele moderní informatiky?

Navíc mnoho mimořádných objevů vzniklo dílem náhody nebo jako nezamýšlené důsledky jiných experimentů. Alexander Fleming nehledal lék proti infekci, když po návratu z dovolené zjistil, že náhodná plíseň zlikvidovala v jeho petriho miskách stafylokoky a další mikroby. Tehdy učinil šťastné rozhodnutí: nevyhodil kontaminovaný obsah, ale rozhodl se ho prozkoumat. Díky této šťastné náhodě byl později objeven penicilin. Věda zná mnoho podobných náhod a souher okolností, které vedly k historickým objevům. Vynález penicilinu byl geniálním objevem, i když se vlastně jednalo o náhodu. Objevení penicilinu mělo na lidstvo tak mimořádný dopad, že si Fleming Nobelovu cenu za medicínu určitě zasloužil.

Albert Einstein jako typický prototyp geniality

Albert Einstein k zástupcům geniálních osobností nepochybně patří, jen je poněkud složité od sebe oddělit Einsteina jako vědce a Einsteina jako společenskou celebritu. Sám Einstein chodil neupravený, s věčně rozcuchanými vlasy, upoutával pozornost svým neformálním vystupováním a zvykem nenosit ponožky, a to ani při těch nejvýznamnějších společenských akcích. Proslul také svou schopností upřímně se radovat i z těch úplně nejobyčejnějších věcí. Proto si většina lidí při slově génius neodmyslitelně představí právě Alberta Einsteina, jako dokonalý prototyp génia. Bohužel se také zapříčinil o to, že lidé s jedinečnou inteligencí jsou považováni za podivíny, výstřední osobnosti, sociální outsidery a společensky neohrabané jedince. 

Intelekt a zásluhy Alberta Einsteina jsou nezpochybnitelné, Einsteinova mediální sláva ale rozhodně stojí za zamyšlení. Byl totiž opravdovou mediální celebritou, která přitahovala pozornost davů. Ale proč? Běžný člověk jen stěží mohl mít nějaké povědomí o fyzice, teoretické fyzice či astrofyzice. Jen málo lidí na světě mohlo skutečně rozumět Einsteinovým objevům, byl to však příběh, který fascinoval. Noviny popisovaly Alberta Einsteina jako člověka, který rozluštil tajemství vesmíru.  Novináři si vždy vyberou někoho, kdo je dostupný a dokáže probudit lidskou představivost. A Einstein dokázal být skromný i šarmantní zároveň. Traduje se, že když se ho novináři při příležitosti jeho narozenin ptali, zda by dokázal žít bez fyziky, odpověděl, že by se mu líbilo být instalatérem. Není divu, že ho novináři i čtenáři milovali.

Albert Einstein je také živoucím důkazem, jak velký vliv má veřejné mínění. Einstein si totiž může také připsat primát, o který jistě nestál. Je totiž nejméně úspěšným kandidátem na Nobelovu cenu v historii. Neproměnil více než deset nominací. Částečně to bylo vinou i toho, že dalece předstihl svou dobu. Ve výboru, který o nominacích rozhodoval, totiž zasedali výhradně experimentální fyzikové, kteří byli skeptičtí vůči teoretické fyzice, protože její teze byly v té době jen obtížně ověřitelné. Jenomže věhlas Alberta Einsteina sílil a on sám byl přirovnáván k siru Isaacu Newtonovi. Situace se stávala stále trapnější a tlak na to, aby se Albertu Einsteinovi dostalo zaslouženého ocenění, stoupal. Svět nerozuměl tomu, proč je Albert Einstein ignorován, když Nobelovu cenu místo něho dostávají vědci, jejichž práce ani zdaleka nevzbuzovala tolik pozornosti. Nakonec si výbor zachoval tvář a v roce 1921 Albert Einstein cenu konečně obdržel. Nikoli však za teorii relativity, ale za teorii fotoelektrického efektu. 

Helen Kellerová – geniální a neznámá

Helen Kellerovou pravděpodobně znát nebudete, ačkoli se jednalo o skutečně geniálního člověka. Helen se narodila 27. června v roce 1880, v 19 měsících těžce onemocněla. Povaha jejího onemocnění je dodnes neznámá, faktem však zůstává, že v důsledku svého onemocnění přestala vidět i slyšet. Tady příběh mohl skončit, protože už jste někdy slyšeli o hluchém a nevidomém géniovi? A přesto neskončil. Helen byla nesmírně zvědavé dítě a měla velké štěstí, že se narodila do rodiny, která měla prostředky k tomu, aby ji zajistila nejlepší možnou péči. Kontaktovali Alexandra Grahama Bella, kterého celý svět zná jako vynálezce telefonu. Méně se už ví, že se věnoval výchově hluchoněmých dětí. Bell pomohl Helenině rodině najít vhodnou pečovatelku odpovědnou za její výchovu.

Byla to šťastná volba, která umožnila plný rozvoji Helenina nadání. Ač slepá a hluchá, dokázala Helen Kellerová vystudovat vysokou školu. A to ne ledajakou, ale samotný Harvard. Naučila se řečtinu a latinu a stala se slavnou spisovatelkou a aktivistkou, která pořádala turné nejen po Spojených státech, ale zavítala také do Evropy a navštívila Blízký i Dálný východ. Uměla také lidem číst ze rtů za pomocí konečků svých prstů, což je metoda, kterou údajně ovládá jen několik lidí na světě.

Dnes zná jméno Helen Kellerové jen úzká skupina lidí a nyní i vy. Proč tomu tak je? Předně se narodila v nesprávnou dobu. Jsem přesvědčen, že dnes – v době sociálních sítí – by její příběh vzbudil mnohem více pozornosti, ale také je na “vině” oblast, které zasvětila svůj život, a to péči a výuce nevidomých a hluchoněmých osob. Což je sice záslužná činnost, ale nic, co by plnilo stránky novin. Smutnou skutečností totiž je, že o sociální služby se začínáme zajímat až tehdy, když je potřebujeme.

V dalším díle se dozvíte o tom, jak se genialita promítá do šachu a zda vůbec něco jako šachová genialita existuje. Již brzy!