Tato historka se stala před pár lety při ligovém zápase. Hrálo se sotva půl hodinky, když se jeden z hráčů domácích začal zvedat od partie právě v momentu, kdy náš hráč provedl svůj tah. Hráč domácích na to ale nebral zřetel, jednou už se začal zvedat, že si jde zakouřit, tak šel. Našemu hráči se to ovšem nelíbilo, a začal si stěžovat, že přece hrajeme podle pravidel FIDE a tudíž hráč nemůže odejít od partie, když je na tahu! Po krátké roztržce se situace urovnala, hráč domácích si v klidu zakouřil a vrátil se k partii.

Do absolutního ticha pak zazněla pro mě nezapomenutelná věta z úst první desky domácích:

„Tak takhle to dneska budeme hrát jo? No dobře…“

Jednou na jednom nejmenovaném turnaji, jsem hrál proti nejmenované soupeřce. Po pouhých několika tazích mi nabídla remízu. Já byl natěšený na partii, ale zároveň jsem chtěl být gentleman a netrápit ji u partie, pokud třeba měla zdravotní problémy, kvůli kterým chtěla rychlou remízu. Nepomyslel jsem na to, že to může být trochu netaktní, a zeptal se, jestli je jí dobře. Odpověděla s překvapením, že je jí dobře, tak jsme hráli dále a partie nakonec skončila remízou.

V šachovém klubu je vždy velká zábava a spoustu skvělých historek a hlášek. Většinou bývám přímým účastníkem a znám je tak z první ruky.

Jedna z tradic našeho šachového klubu je moje růžové tričko, jediné růžové tričko v mém šatníku, které nenosím nikam jinam než do šachového klubu, a to pouze zhruba jednou za půl roku. Během let se stalo spouštěčem spousty vtípků ohledně sexuální orientace, které by se asi daly v kontextu dnešní doby označit za nekorektní. Je dokonce možné, že jsem to tričko měl na sobě právě ten památný den…

Jednou před mnoha lety jsme měli šachový trénink v napjaté předvolební atmosféře. V klubu jsme se již bavili o tom, komu to kdo hodí. Já jsem se chystal volit stranu, které v průzkumech vycházely většinou 4%, a která tak bojovala o přežití.

Náš trenér předváděl jakousi partii na nástěnné šachovnici a ptal se nás, jak bychom pokračovali za tu či onu stranu. V jednom okamžiku se zeptal mě a já jsem zřejmě navrhl nějaký pasivní tah. Trenér (ale vlastně spíš kamarád) se tahu vysmál (právem) a pronesl ironickou poznámku: „No jo, to jsou ti čtyřprocentní…“

V té době jsem z nějakého zvláštního důvodu netušil, kteráže to skupina obyvatel je takto označovaná, a protože jsem měl plnou hlavu nadcházejících voleb, myslel jsem, že trenér odkazuje na to, kterou stranu se chystám volit. A tak jsem hrdě, nahlas, odpověděl:

„Jen se neboj… My se přes těch pět procent dostanem!“

Až když jsem viděl pohledy ostatních, tak mi došlo, že jsem asi něco špatně pochopil…